 WWW stránky farnosti Slavkov u Brna. |
  |
Farní
časopis Urbánek
Velikonoce 2003
Slovo kněze
Opět stojíme na prahu Velikonoc. Pro někoho je to pár volných dnů k odpočinku, pro jiného trochu oživení pozapomenuté tradice, pro děti a mládež přestávka od školní docházky. Pro nás křesťany se však jedná o nejvýznamnější svátek celého liturgického roku: slavení Vzkříšení našeho Pána.
Velikonocím předchází pašijový týden, který nás vede k úvaze nad hloubkou a smyslem Kristova utrpení a smrti na kříži. Teprve ale Velikonoce vrhají pravé světlo na toto tajemství. Utrpení a smrt by byly nesmyslné, kdyby nevedly ke vzkříšení, novému životu na vyšší kvalitativní úrovni.
To, co si připomínáme v pašijovém týdnu a o Velikonocích při slavení liturgie, skrývá v sobě odpověď i na naše osobní problémy, těžkosti, utrpení a zkoušky, s kterými se musíme potýkat. Kdo z nás nezažil chvíle zklamání, neúspěchu, osamocenosti, strachu z budoucnosti? Kdo z nás se nepotýká s vlastní slabostí a není spokojen se svými tak malými pokroky? Nevede nás někdy naše situace k pesimismu nebo až k bezmocné rezignaci?
Rovněž situace naší místní církve, čistě lidsky viděno, neposkytuje mnoho důvodů k optimismu: poloprázdné kostely, nedostatek duchovních povolání, povrchní víra a náboženská praxe těch, kdo ještě chodí do kostela, to vše je neutěšený obraz, který se nám dere před oči. Dobře míněné snahy o oživení náboženského života ve farnostech a v diecézích mají jen omezenou účinnost. Není tedy křesťanství odsouzeno k postupnému vymírání a v nejlepším případě k živoření na okraji společnosti?
Duchovní pohled na tajemství smrti a vzkříšení našeho Pána by nám měl pomoci najít odpověď na tyto znepokojivé otázky. „Ve světě budete mít soužení, ale buďte dobré mysli, já jsem přemohl smrt“ říká náš Pán (viz. Jan 16,33). I jeho působení zde na zemi zdánlivě skončilo fiaskem. A přece zvítězil. Jen duchovním zrakem, očima víry, jsme schopni zahlédnout toto tajemství.
Nietzsche řekl kdysi o křesťanech své doby, že mu připadají „málo vykoupení“. Zřejmě na nich nebyla patrná radost z vykoupení, z hlubokého prožití velikonočního tajemství naší spásy a úžasné perspektivy věčného života s Kristem vzkříšeným. Tento provokativní Nietzschův postřeh je zrcadlem nastaveným i nám a zároveň nechává vyvstat otázce: Co tedy pro nás znamenají Velikonoce?
P. Petr Mareček
Program farnosti
- 17.4. Zelený čtvrtek, 9.00 Brno, katedrála, žehnání olejů
- 18.4. Křížová cesta městem
- 20.4. Boží hod velikonoční, hlavní sbírky na opravy kostelů
- 26.4. sobota, 10.30 mše sv. s nunciem arcibiskupem Enderem ve Slavkově, žehnání budovy školky Školských sester
- 27.4. neděle, 9.30 velikonoční liturgie v cyrilometodějském obřadu, kaple na faře, zpívá Moravský cherubínský sbor
- 27.4. neděle, svátost pomazání nemocných při mši sv. ve všech kostelech (podmínkou je vykonaná velikonoční zpověď )
- 26.-27.4. divadlo J. Cimrmana „Blaník“, vždy v 19.30, fara
- 30.4.–2.5.návštěvy nemocných
- 1.5. čtvrtek, 17.00 růžencová pouť děkanství na Lutrštéku
- 3.-4.5. farní pouť do Polska (Čenstochová, Slawkow)
- 7.5. středa, 8.30 mše penzion
- 11.5. neděle, 8.00 latinská mše
- 11.5. neděle, den matek
- 18.5. neděle, 18.00 poutní mše sv. na Urbánku, P. Josef Daněk ze Žabovřesk
- 25.5. neděle, Svatourbanské hody ve Slavkově, 9.15 průvod a hodová mše sv.
- 25.5. neděle, sbírky na opravy našich kostelů
- 1.6. neděle, první přijetí Eucharistie dětí, Slavkov 8.00, Němčany 9.30
- 2.6. pondělí, 8.30 rekolekce kněží slavkovského děkanství
- 4.-6.6. návštěvy nemocných
- 7.6. sobota, 17.00 Luleč u sv. Martina, růžencová pouť děkanství
- 21.6. sobota, 9.00 jáhenské svěcení v katedrále v Brně
- 22.6. neděle, slavnost Těla a Krve Páně ve Slavkově, sbírka na bohoslovce
- 26.6. čtvrtek, výlet dětí z náboženství do Znojma a Podyjí
- 28.6. sobota, 9.00 kněžské svěcení, katedrála
- 5.7. Velehrad, národní pouť
Černá kočka
Bylo to asi před měsícem, když jsem jako každé ráno spěchala na vlak do práce a jako každé ráno se začal odvíjet ranní stereotyp. Míjela mne stejná auta, potkávala jsem stejné tváře, přede mnou spěchal na stejný vlak stejný student bučovické střední školy, ale najednou změna – student zůstal stát, jako když ho přimrazí a zoufale hleděl před sebe. Koukám, co ho to zarazilo a ona to kočka. V té ranní tmě z ní byly vidět akorát oči, byla totiž celá černá. A to bylo patrně ono, co toho téměř dvoumetrového kluka přimrazilo tak, že se bál pokračovat v cestě, aby nezkřížil kočce cestu. Ve vlaku jsem pak přemýšlela o tom, že dnešní mládež na tom musí být dost špatně, když dnes, na prahu 21. století ji vykolejí hloupá pověra, ale reálné problémy přechází mávnutím ruky. Možná ten student dostal v tentýž den ve škole při zkoušení
„kouli“, vzpomněl si na černou kočku a příčina špatné známky byla na světě, i když skutečný důvod by byl spíše v tom, že se prostě vykašlal na učení a do školy se nepřipravil. Čím to asi je? Čím to je, že se naše děti bojí černých koček, ale z reálného zla strach nemají a naopak jej vyhledávají. Jak je možné, že budoucí generace, která má pečovat o naše města, naši zemi, naši planetu, má takhle pokroucené měřítko hodnot. Budou tito lidé, které vykolejí černá kočka, ale násilí, vraždění a jiné zlo je nechává chladnými, protože byli tímto zlem odkojeni v akčních filmech, počítačových hrách, virtuálních realitách…, budou tito lidé schopni pozitivně myslet a jednat v reálném čase? A budou vůbec schopni dát vznik další plnohodnotné generaci, jestliže tisíciletý model rodiny se již „nenosí“?
A kdo za to může, že jsou naši mladí takoví? Oni ne! Můžeme za to my, kteří je vychováváme a dáváme jim příklad – my rodiče, učitelé, vychovatelé, filmové a popové hvězdy, televizní moderátoři, sportovci, politici a občané. My všichni, kteří se štveme, honíme a nemáme čas na nic a na nikoho, nebo užíváme radostí života na úkor druhých …a po nás? Po nás ať přijde třeba potopa! A můžeme za to i my křesťané, kteří místo abychom viditelně dávali dobrý příklad „světu“ a byli pro něj světlem a solí, jsme viditelní jen v kostele a mimo kostel si dáváme pozor, aby „to“ na nás nebylo vidět.
Proč! Proč jsme stále zalezlí, ustrašení, vždyť totalita už dávno skončila a být křesťanem neznamená mít cejch něčeho špatného, ale naopak znamená to být vyvolen! Vyvolen k čemu? Být solí a světlem světa. Světlem, které se neukrývá jen za zdmi kostela, ale svítí i mimo něj, solí, která dává chuť a „šmrnc“ správnému životu. Ale pokud světlo není vidět, je tma a jestliže sůl nemá chuť, vyhodí se, šlape se po ní a je pro svět nezajímavá, podobně jako bledí a neslaní křesťané jsou nezajímaví pro své okolí, své město nebo třeba pro parlament.
Přeji nám všem, abychom změnili své smýšlení, doopravdy uvěřili evangeliu a začali být světlem a solí pro ty, kteří se bojí černých koček a neví nic o naději a milujícím Bohu.
L. Nosková
Důležité symboly velikonoční liturgie:
Kříž a Velikonoční svíce
Obřad uctívání kříže bezesporu patří k hlavním částem liturgie Velkého pátku, kdy slavíme památku Umučení Páně. Slavnost Velikonoční svíce je pak první částí obřadů Velikonoční vigilie, kterou křesťané slaví po Bílé sobotě, kdy církev setrvává na modlitbách u Kristova hrobu a uvažuje o jeho umučení a smrti. Důležitost těchto dvou symbolů při velikonoční liturgii nás vede k úvaze nad jejich významem.
Symbol kříže nevznikl s křesťanstvím, nýbrž je mnohem starší. Znali ho už staří Egypťané, Číňané či Kréťané a jeho význam byl v různých kulturách i náboženstvích univerzální. Kříž byl spojen s problémem orientace v kosmu, v prostoru mezi nebem a zemí a byl chápán jako propojení božského (vertikální rameno) a lidského (horizontální rameno) světa. Stal se symbolem věčnosti.
V Antice ukřižování patřilo k výjimečně krutým a ponižujícím trestům. Na kříži končili ti, kteří si zasloužili pohrdání. V dnešní době je kříž nejdůležitějším symbolem křesťanství, protože Kristus, Boží Syn, byl odsouzen ke smrti ukřižováním. Kříž je znamením Boží lásky k člověku, symbolem naděje a spásy. Tuto skutečnost křesťané vyznávají na Velký pátek, když zpívají: "Tvému kříži se klaníme, Pane, a slavíme tvé svaté vzkříšení. Neboť kříž přinesl radost celému světu."
Velikonoční svíce: Svíce je důležitým symbolem ve všech kulturách. Světlo je chápáno jako znamení života. Velikonoční svíce a slavnost světla na počátku liturgie Vzkříšení o Veliké noci má své kořeny v tradici prvotní církve, kdy se velikonoční noc rozzařovala světlem mnoha svící. Velikonoční svíce symbolizuje Zmrtvýchvstalého Krista, který zvítězil nad smrtí.
Podle staré tradice se svíce zapaluje od posvěceného ohně na začátku liturgie konající se v noci z Bílé soboty na neděli, v níž vstal z mrtvých Kristus. Tato slavnost Vzkříšení se zahajuje vnesením zapálené svíce do úplně tmavého, zhasnutého kostela. Tak si křesťané připomínají, jakým zásadním obratem je Kristovo vzkříšení: noc se proměňuje v den. Zapalují si své svíce od tohoto paškálu, čímž naznačují, jak i oni byli Kristem ovlivněni, "zapáleni". Tím se celý kostel prozáří světlem. Společenství věřících vítá svíci se zpěvem "Světlo Kristovo", "Chvála Tobě, Pane" a zpívá "Exultet", který je písní chvály z prvního století po Kr. Tento význam je ještě podtržen skutečností, že se zapálená svíce ponořuje do vody, která se posvěcuje na křestní vodu a zapaluje se od ní také křestní svíce. Svíce je většinou ozdobena motivem kříže, na kterém jsou voskovými hřeby zdůrazněny Kristovy rány. Nad motivem kříže je první písmeno řecké abecedy "alfa" a pod křížem je poslední písmeno této abecedy "omega". Tato písmena poukazují na to, že Ježíš je začátek i konec, že je Pána všech věků, že vládne dějinám a že jeho je království i moc i sláva po všechny věky. Dále se užívá na svíci motivu stromu, beránka, slunečních paprsků nebo vody. Všechny tyto motivy společně s bílou barvou svíce jsou symboly naděje a nového života.
Velikonoční svíce se v liturgii zapaluje pouze během 50 denního velikonočního období, tedy od Velikonoc do Letnic (Svatodušních svátků, svátků seslání Ducha sv.). Tato skutečnost poukazuje na významnost tohoto období a na spojení výkupné Ježíšovy oběti na kříži s darem Ducha svatého. Dále se pak zapaluje velikonoční svíce při křtech, aby se tak naznačilo, že každý křest souvisí s Velikonocemi. Z tohoto důvodu se od velikonoční svíce zapaluje křestní svíce. Velikonoční svíce se pak zapaluje rovněž při pohřbech, člověk přešel branou smrti a křesťané se za něho modlí, aby také on "vstal" k novému životu - s Bohem.
P. Petr Mareček
Darovat alespoň něco
V poslední době velmi často slýchám nářky na to, jak se mají u nás v Česku lidé špatně, jak ta ekonomika jde kam nemá, a drahota drancuje naše peněženky, a ta vláda, a ten Klaus…. Ano, vím, zdaleka není všechno v pořádku. Po čtyřiceti letech vlády komunistů se také není čemu divit.
Tím pěknější je umístění České republiky ve zprávě OSN, která se zabývá kvalitou života v jednotlivých zemích, na 33. místě ze 173 zemí. Toto pořadí se vytváří podle Ukazatele lidského rozvoje. (Ten je spočítán na základě desítek kritérií, přičemž zásadní roli hraje několik z nich – délka života, gramotnost, HDP na hlavu, přístup ke vzdělání, zdravotnictví.) Myslím, že si můžeme gratulovat. Vždyť třeba taková Spolková republika Německo skončila na 17. místě. V porovnání s opačným koncem tohoto seznamu, kde jsou převážně africké státy, je Česká republika vysloveně blahobytný stát. Tak nevím, na co si vlastně stěžujeme.
Často si neuvědomujeme, co všechno máme. Vážíme si toho, že se můžeme každý den dosyta najíst, že máme vlastní postel a střechu nad hlavou, že pijeme nezávadnou vodu, v domě nám svítí elektřina a topí plyn, že můžeme studovat, pracovat, bavit se, svobodně vyznávat svoji víru….? Měli by jsme, vždyť patříme mezi 10 % nejbohatších lidí na Zemi. A jako takoví bychom měli myslet i na ty, co to štěstí nemají. Jak můžeme jít večer spát s plným břichem do měkkých peřin s vědomím, že všude ve světě trpí lidé hladem a nemocemi? Jak se můžeme klidně bavit, zatímco ostatní každý den řeší problémy jak přežít? Neměli bychom správně jít a o vše co máme se podělit s těmito potřebnými? Nebylo by to tak správné? Nebylo by to tak křesťanské? Tyto řádky asi znějí tvrdě. Ale osobně si myslím, že je potřeba se za tyto lidi nejen modlit, ale také jim nějak konkrétně pomáhat. V našem případě asi nejspíše finančně. Jinak by naše víra bez skutků byla nejen mrtvá, ale bylo by to vyslovené pokrytectví. Vždyť si uvědomme kolik zbytečných věcí občas kupujeme, bez čeho všeho se můžeme obejít. Dokážeme se rozdělit? Věřím, že ano. Pamatujme také na Ježíšova slova: „Cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili“. (Mt 25,31-46)
Pokud vás tento článek oslovil, můžete třeba hned poslat peníze tam, kde jich bude více potřeba. Postní doba je pro takové jednání jako stvořená. Můžeme si něco odříct, a peníze využít tímto způsobem. Charita nabízí mnoho programů, kde lze přispět na různé účely. Nemusíte prodávat dům nebo auto, stačí jen začít - alespoň něco málo darovat. A právě toto málo může být pro lidi v chudých zemích velmi mnoho.
(MIŠ)
Zpráva z cesty kardinála Vlka do Indie
Kardinál Vlk hodnotí svou návštěvu Indie jako něco mimořádného. Rozhovor vedla s kardinálem Vlkem Olga Valeská a vysílalo jej 20.3. Radio Proglas (zpráva ČBK).
Praha: Po návratu z Indie, kde pobýval koncem února a začátkem března na pozvání indických biskupů, v jejichž diecézích se rozvíjí projekt Arcidiecézní charity Praha "Adopce na dálku", vyjádřil pražský arcibiskup kardinál Miloslav Vlk radost nad vřelým přijetím, kterého se české delegaci dostalo. Indové, a to nejen křesťané, ale i hinduisté, oceňují pomoc, které se jim prostřednictvím projektu "Adopce na dálku" dostává.
Této aktivity, která svým objemem daleko převyšuje naši státní pomoc Indii, si podle vyjádření kardinála Vlka velmi váží i české zastupitelské úřady v Indii.
Kardinál Vlk vyzdvihuje jednak nezapomenutelné zážitky setkání s indickými dětmi, které se díky "Adopci na dálku" mohou vzdělávat, jednak hlubokou zbožnost Indů. "Indický človek je vysloveně nábožensky založený, a když se s ním setkáváte, tuto dimenzi v jeho nitru jasně cítíte," řekl kardinál Vlk v interview, které pro Radio Proglas natočila Olga Valeská, a podotkl, že Indové mají stále v živé paměti Matku Terezu.
V naší farnosti jsou jednotlivci nebo společenství také zapojení v „Adopci na dálku“.
Sdružení Česká katolická charita informuje
Vlivem dlouhotrvajících přívalových srážek zasáhly v srpnu loňského roku naší republiku katastrofální povodně. Před velkou vodou muselo být evakuováno na dvě stě tisíc obyvatel, tisíce lidí přišlo dočasně nebo dokonce trvale o střechu nad hlavou, o domov, o vybavení domácností. Čeští a moravští biskupové vyzvali k finanční sbírce na pomoc obětem těchto povodní. Organizací pomoci byla pověřena Charita, která vytvořila v každé z povodněmi zasažených diecézí koordinační tým, který se zabývá distribucí pomoci.
Rozpočet plánovaného projektu pomoci obětem povodní s rozpočtem 169 milionů Kč byl naplněn. Z této sumy tvořila zmíněná církevní sbírka přibližně třetinu, tedy 55 milionů Kč. Občané přispěli na charitní sbírkové konto částkou 25 milionů a zbytek tvořili dary ze zahraničí.
Z vybraných prostředků bylo dosud užito 6,5 milionů Kč na akutní pomoc, 55 milionů Kč na pomoc více než třem tisícům domácností, 15 milionů Kč na opravy veřejných budov, zejména škol a školek.
Česká katolická charita děkuje za podporu a solidaritu s obětmi povodní.
Z biskupství brněnského:
K ochránkyni Moravy na starobylý Hostýn
Kopce, které byly posvátné již za pohanských předků, jsou často opředeny pověstmi o zázračných událostech či uzdraveních. Tak je tomu i v případě Hostýna, který byl též od nepaměti kultovním místem, cílem náboženských procesí a dominantou širokého údolí na západním okraji Hostýnských vrchů.
Četné archeologické průzkumy prokázaly osídlení tohoto místa již ve starší době kamenné. Pozornosti neuniknou ani zbytky opevnění tzv. laténské kultury, jejímiž nositeli byli Keltové.
Podle pověsti se sem uchýlili lidé před tatarským vpádem v roce 1241, zázračně byli zachráněni přímluvou Panny Marie, která bleskem zapálila ležení divokých nájezdníků. Uvnitř hory prý spí vojsko připravené vyrazit na pomoc Moravě před nepřáteli. Podle další legendy došli na Hostýn také slovanští věrozvěstové Cyril a Metoděj, kteří zde rozmetali pohanské obětiště a postavili mariánskou kapli.
Svatý Hostýn je nejnavštěvovanějším poutním místem na Moravě a po Velehradě také nejpamátnějším. Již po tři století je hostýnská hora (735 m n.m.) se svou mariánskou svatyní cílem tisíců poutníků, kteří zde nacházejí útočiště ve svých životních strastech a potřebách. O poutním místě se z dob před rokem 1620 dochovalo jen málo zpráv. Ví se jen o kostelíku zasvěceném Panně Marii, který byl hojně navštěvován. Na příkaz nekatolických majitelů byl však zbořen.
Dnešní bazilika má svůj počátek ve velkolepé stavbě, kterou financoval Jan z Rottalu a jeho potomci. Základní kámen byl položen v roce 1721. Dokončenou stavbu slavnostně posvětil olomoucký biskup 28.7. 1748. Od té doby byl chrám několikrát zničen a celá hostýnská hora opuštěna. Trvalo dlouho, něž se podařilo trosky chrámu restaurovat. Až při velkolepých oslavách 630. výročí hostýnského zázraku, v den Nanebevzetí Panny Marie roku 1891, došlo ke znovuvysvěcení chrámu. Později přibyl ještě klášter, kaple, hotel pro poutníky, dvě křížové cesty a téměř 230 metrů dlouhé schodiště, které vede k dalšímu důležitému symbolu poutního místa. Je jím pramen zázračné, uzdravující vody. Tryská ze skály na západním svahu přímo pod chrámem. Podle dnes spíše potlačované tradice vytryskl pramen k záchraně obležených křesťanů během tatarského obležení. Víra v zázračnou moc hostýnské vody má ve zbožném moravském lidu hluboké kořeny podnes.
PRO
Prezident Havel se poklonil ostatkům sv.Václava
Prezident republiky Václav Havel navštívil v poslední den svého úřadu Svatovítskou katedrálu, kde se poklonil ostatkům sv. Václava a položil kytici k hrobu kardinála Tomáška.
Praha: "Vítám vás na místě, kudy kráčely naše dějiny, na místě, kde jsou uloženy ostatky dědice české země sv. Václava, jehož jméno nosíte" řekl na uvítanou prezidentu České republiky Václavu Havlovi pražský arcibiskup kardinál Miloslav Vlk, když včera odpoledne uvítal hlavu státu s chotí ve Svatováclavské kapli Svatovítské katedrály na Pražském hradě.
Kardinál Vlk dále řekl, že sv. Václav je v jistém smyslu Havlovým předchůdcem v čele národa. Český národ sv. Václava vždy uctíval jako dědice české země a jako svého "věčného panovníka", který jen propůjčuje vládu v této zemi knížatům a králům. A chceme-li myslet v duchu svatováclavské tradice, též prezidentům, dodal kardinál a pokračoval: "Vy dnes přicházíte, pane prezidente, abyste se poklonil památce sv. Václava před jeho ostatky, a - symbolicky řečeno - abyste navrátil vládu do jeho rukou a svěřil další osudy našeho národa pod jeho ochranu".
Prezident Havel řekl: "Vyslovuji na tomto místě své nejvroucnější přání, aby země dostala dobrého prezidenta". Pak položil květiny k lebce sv. Václava, vystavené na oltáři, a setrval před ní chvíli v tichém zamyšlení. Poté se hlava státu odebrala k hrobu kardinála Františka Tomáška. Při této příležitosti Václav Havel připomněl, jak velkou duchovní oporou byl kardinál Tomášek všem, kteří před listopadem 1989 bojovali proti komunistickému režimu v naší zemi. Vzpomněl rovněž na svoji schůzku s kardinálem Tomáškem a Alexandrem Dubčekem na jaře 1989, při níž hovořili o neutěšené situaci v tehdejším Československu a o možných cestách k jejímu zlepšení.
Václav Havel rovněž zavzpomínal na svoji poslední návštěvu u smrtelného lože kardinála Tomáška, krátce před arcibiskupovou smrtí. Prezident tehdy přerušil svoji dovolenou a přijel do Prahy, aby se mohl zúčastnit Tomáškova pohřbu, kde rovněž promluvil. Také na hrob kardinála Tomáška položil květy a postál v tichém zamyšlení. Poté, za doprovodu kardinála Miloslava Vlka a faráře Svatovítské katedrály kanovníka Miroslava Vágnera, opustil Václav Havel - naposledy jako prezident České republiky - katedrálu.
Tiskové středisko ČBK
Ze vzpomínek na farní pouť do Lurd a Fátimy
Oč více problémů a napětí bylo před odjezdem, o to krásnější a klidnější byla celá poutní cesta. Cesta plná malých i velkých zážitků, menších i větších zázraků. Určitě každého z 90 poutníků obohatila natolik, že již nikdy nevymizí z našich myslí.
Nevers. Necelé dvě hodiny jízdy údolím řeky Loiry nás přivedly dne 15. října 2003 do třetího poutního místa Nevers. Zde, ve městě keltského původu, vojensky důležitém i v době římské, jsme se v katedrále sv.Gildarda přesvědčili o nekonečné Boží moci. S úctou a se zatajeným dechem jsme poklekali u skleněné rakve, kde odpočívá neporušené, nenabalzamované tělo sv.Bernadety.
Lurdy. Když odezněla poslední melodie lurdských chrámových zvonů, vydali jsme se společně po cestě klikatící se na přilehlém kopci vykonat Křížovou cestu. Cestu, která je zde opravdu monumentální, tvoří kovové dvoumetrové postavy mají barvu zářícího slunce. Duchovním průvodcem touto cestou nám byl P. Pavel Habrovec, který promluvy u jednotlivých zastaveních zaměřil na vlažnost a netečnost dnešní doby. Dvouhodinovou modlitbu křížové cesty umocnilo krásné slunečné počasí.
Postupně po jedné vstupujeme přímo do lázně, kde je veliká vana naplněna jeskynní vodou, do které vedou schůdky. Přes tělo dostaneme mokrou osušku, obě ruce svěříme pracovnicím lázní a jsme vyzvány, abychom se modlily Zdrávas Maria a pomalu vstupujeme do studené vody. Na konci vany je soška P.Marie, kterou políbíme, následně si dřepneme a nečekaně jsme vsunuty do vody až po krk. Vstaneme, otočíme se a stále drženy ženami vystupujeme z vany. Se suchou pelerínou už vcházíme zpět do šatny a za pomoci přeochotných žen se opět oblékáme. Vše se odehraje v nezvyklém klidu a pohodě. Vstup do vody s velkou vírou v uzdravení na těle či na duchu je ohromným a nepopsatelným zážitkem. I my odcházíme z lázně se slzami v očích, děkujeme u sochy Panně Marii za naše uzdravení s vycházíme na denní světlo jak znovuzrozené.
Fátima. Projíždíme bohatým Baskickem, které se nechce dělit s chudým španělským jihem a nesmyslně bojuje za samostatnost. Míjíme olivové sady, eukalyptové háje a za svitu měsíce neustále ukrajujeme ze vzdálenosti 1000km, abychom dosáhli vrcholu a cíle naší poutní cesty-Fátimy.
Obzvláště dojemný byl závěr mše svaté, kdy při odchodu kněží od oltáře se sochou Panny Marie do kaple Zjevení, se poutníci loučí s patronkou tohoto místa a celého Portugalska. Zvedne se vlna bílých kapesníčků, všichni mávají na rozloučenou a většině dojetím stékají slzy po tváři.
Jako projev pokory, utrpení a oběti mnozí poutníci absolvují po kolenou, mnohdy i za deště a s dítětem v náručí, celou délku nádvoří až ke kapli Zjevení. Stejným způsobem se obchází i samotná kaple, kde je upravený pro tento účel prostor i s madly.
Naposledy jsme se pomodlili v bazilice u hrobů Františka a Hyacinty. Před vchodem zazněla z našich úst česká, slovenská i papežská hymna, jejichž tóny se nesly celou dolinou Cova da Iria. Byly tak posledním spontánním poděkováním Panně Marii nás Čechů a Moravanů, kteří budou na čtyři hluboce prožité dny ve Fátimě ještě dlouho s dojetím, úctou a pokorou vzpomínat.
Montserrat. U města Gualada odbočujeme k našemu poslednímu poutnímu místu a serpentinami mezi mohutnými pískovcovými skalami pomalu stoupáme k horskému klášteru Montserrat. V 8.30 hodin nás zde přivítá opět krásné slunečné počasí. Po ranním „protažení“ a hygieně se zhluboka nadechujeme a necháme se unášet podzimní vůní borovic, jalovců a vřesů, které lemují přístupovou cestu k mohutnému klášteru. Nad komplexem budov ční ohromné pískovcové skály ojedinělých útlých tvarů. Výhled do sluncem ozářeného údolí nás vybízí k zastavení a obdivu nad krásou okolní krajiny.
Marie Šujanová
Historie kaple sv.Urbana
Kaple svatého Urbana na návrší kopce Urbánku byla vystavěna v roce 1712 podle nákresů předního architekta vídeňského císařského dvora Domenica Martinelliho. Dle textu nyní nezvěstné kroniky věnovali slavkovští měšťané do kaple oltářní obraz sv. Urbana s vyobrazením města. Na vzácném obraze jsou zachyceny dnes již dávno neexistující objekty gotického farního chrámu sv. Jakuba Většího s městskou věží a zvonici, starého zámku, městských bran a hradeb.
V roce 1815 bylo rozhodnuto napoleonskými válkami poškozenou kapli do základů zbořit. Až po půl století je vydáno dobrodinci Provolání k obnově kaple, v kterém je psáno, … „ aby se památka ke cti sv. Urbana zase obnovila a skrz jeho přímluvu požehnání nad tou horou vyprosilo, rozhodl se výbor na tom samém místě kapli vystavěti. Pronáší se provolání na všechny obyvatele města a okolí, aby nejen ke cti sv. Urbana ale i k okrase celého okolí dle možnosti poskytovali podporu na penězích, materiálu, spřežní nebo ruční prací.“
V roce 1861 byla kaple ze jmění singulárních podílníků dostavěna. Při výstavbě bylo opět použito nákresů D. Martinelliho, avšak jsou patrné drobné odchylky v řešení průčelí, klenby kopule a věže. V té době vznikají poutě k sv. Urbanu a taktéž vzniká nepřetržitá tradice poutí k Panně Marii na Lutrštéku.
Život Sv. Urbana
Sv. Urban I. pocházel ze vznešené rodiny římské a stal se roku 223 papežem. Římská Martyrologie vypravuje, že Urban obrátil na víru Valeriana a Taburcia ( viz životopis sv. Cecilie ); avšak dle novějších bádání „Urban“ tam jmenovaný, není papež Urban, nýbrž vikář tehdejšího papeže.
Papež Urban vydal prý nařízení, že bohoslužebné nádoby mají býti jenom ze stříbra. Za pronásledování Urban se skryl, avšak úkryt jeho byl vyzrazen a Urban byl přiveden k soudu. „Jsi ty Urban,“ tázal se prefekt Almachius, „ten Urban, který svádí lid?“ – „Ano, já je svádím, aby opustili bezbožnost a šli cestou pravdy.“ Poté Urban byl odveden do žaláře. V noci přišli zarmoucení křesťané a uplatili žalářníka, aby si vymohli vstup do žaláře; když spatřili milovaného pastýře v poutech, klesli slzíce na zemi a zůstali tam po celou noc za modlitby a zpěvu. Prefekt dal oba s Urbanem uvězněné kněze, Jana a Maxmiliána, olověnými kuličkami mrskati a řekl Urbanovi: „Bídníče! Protože jsi starý toužíš po smrti, a těmto mladým závidíš mládí, a proto jsi je svedl, aby, když ty život ztratiti musíš i oni s tebou život ztratili.“ – Kněz Jan se ujal Urbana řka: To není pravda. Náš svatý otec už jako mladík byl hotov za Krista umříti, a není poprvé, že byl předveden před soudce.“ – Druhou noc opět vyšli věřící. Anolin žalářník je vpustil do žaláře a dal se pokřtíti. Když se toho tověděl prefekt, dal Anolina stíti mečem. Také byl sťat Urban, Jan a Maxmilián a řada jiných. Zemřel roku 230. Svátek sv. Urbana, Jana a Maxmiliána 25. května nebo i ( sv. Urbana 28. května).
JAŠ
Pozvání na Svatourbanské hody 2003
Pouť na Urbánku
v neděli 18. května v 18.00 h
mši sv. slouží salezián P.Josef Daněk, farář ze Žabovřesk, který také
působil ve Slavkově
Hodová mše sv. s průvodem
v neděli 25. května v 9.15 h
od radnice se sochou sv. Urbana do farního kostela
Te Deum a požehnání v 17.30 h
Hodová krojovaná zábava
na nádvoří zámku
v neděli 25. května ve 20 h
Jubilejní slavnost Školských sester naší Paní
Milí farníci, v tomto roce si připomínáme 120 let od začátku našeho působení zde ve Slavkově u Brna a 80 let od vzniku naší české provincie.
Srdečně Vás zveme, aby jste spolu s námi děkovali našemu Pánu za jeho dobrodiní při slavnostní mši sv. dne 26. dubna 2003 v 10.30 hod v našem farním kostele Vzkříšení Páně.
Hlavním celebrantem bude arcibiskup mons. Ervin Josef Ender, apoštolský nuncius v Praze. Po slavnostní bohoslužbě budou požehnány prostory v budově mateřské a zvláštní školy.
Zvláště se obracíme na Vás, naše bývalé žákyně klášterní školy ve Slavkově. Zveme Vás na celý program slavnosti – svěcení budovy, občerstvení, přátelské posezení se svými spolužačkami a na kulturní program.
Školské sestry naší Paní
Z farní knihovny
Dvojí tvář lenosti – zrcadlo pro lenochy klasické i notoricky přetížené. Podíváme-li se na lenost a přílišnou aktivitu z pohledu duchovního života, možná zjistíme, že se jedná o dvě strany téže mince.
V jámě lvové – modlitba jako dobrodružství. Jeden z nejznámějších současných pravoslavných autorů, který má dar překvapovat nejen hloubkou svých myšlenek, ale také jejich originalitou.
Cesta do Compostely – pěšky napříč Evropu. Myslíte si, že je možné po tři měsíce den co den ujít pěšky přes třicet kilometrů? Myslíte si, že je to možné bez peněz? Myslíte si, že je taková cesta chudá na setkání se zajímavými lidmi? Zkuste se přesvědčit v tomto deníku.
Pozvání na divadlo
Vrbovská cimrmanovská společnost Lipany uvede na prknech slavkovské římsko-katolické fary ve dnech 26. a 27.4. 2003 cimrmanovu hru „BLANÍK“. Začátek vždy v 19.30 hod. Všechny srdečně zveme.
Dětský karneval
Farní pastorační středisko se jednoho únorového odpoledne proměnilo v království karnevalových masek.
Přišlo mnoho pohádkových bytostí, princezen, trpaslíků, pirátů, ale zavítal k nám i malý brouček a kašpárek. Křemílek s Vochomůrkou nevěřili vlastním očím, že mají takovou spoustu nových kamarádů. Zahájení karnevalového odpoledne začalo písničkou s otcem Milanem a představením masek při krátké scénce.
Také se ukázalo kdo měl velký hlad a první se prokousal k pětikoruně zapečené v koláči. Po celou dobu na vše dohlížela porota sestavená z rodičů, kteří si dali velmi záležet, aby všechny spravedlivě a podle zásluhy ohodnotili. Děkujeme i ostatním rodičům, atˇ už se zúčastnili jen jako diváci, nebo nám pomohli svým příspěvkem, občerstvením a programem. V tanci byli všichni vytrvalí a neúnavní, a co se týče ukazovacích písniček, tak to zvládli všichni na jedničku. Poslední poděkování patří mládeži, která vše pomohla připravit a nachystat. Věříme, že se příští rok zase v hojné účasti sejdeme a prožijeme odpoledne plné zábavy a her.
LUH
Připomínka oslavy Dne matek v roce 2002
V loňském roce jsme zajímavým způsobem oslavili jeden z nejhezčích svátků roku - Dne matek. Paní Ludmila Nosková mě původně požádala o scénář pro loutkové divadlo. Nedělní příběh křesťanské rodiny se stal symbolickou oslavou tohoto dne. Nástin hry jsem si v kostce načrtnul po cestě z léčení v Jeseníku. Příběh jsem následně poskládal z veršů, které jsem tvořil už více než rok a půl.
Loutkové divadlo z toho nevzniklo a tak jsem další úsilí zaměřil na oslavu Dne matek. Spolu s paní Marií Šujanovou, vedoucí dětského pěveckého kroužku Broučci, jsme představení začali připravovat. Hudební předěly, důležité pro lepší vnímání příběhu, obstaralo slavkovské kvarteto ve složení Zdeněk Kábrt, Miroslav Slováček, Petr Hlaváček a Jiří Hrabovský. Sestřičky ze slavkovského kláštera vymyslely a vyrobily krásné dárky pro maminky a všechny další, kteří do sálu slavkovské základní umělecké školy přišli. Rodiče jsme hráli spolu s Janou Lstibůrkovou. Druhou část pořadu protančili a prozpívali „Broučci“ v nádherných kostýmech dětí z celého světa. Dokumentační fotografie nám budou trvalou připomínkou tohoto z nejněžnějších svátků. V letošním roce chceme znovu oslavit tento krásný den a doufáme, že výsledek našeho snažení přijdete posoudit osobně.
S pozváním RNDr. Ivan Novotný.
Kostel sv.Jana Křtitele na Špitálce ožil za účasti Sdružení sv. Gorazda a druhů pravidelnými bohoslužbami ve staromoravském obřadu. Nyní, když začala rekonstrukce chrámu, bude liturgie ve farní kapli na faře poslední neděli v měsíci v 9.30 h.
Liturgie sv. Jana Zlatoústého byla sloužena sv.Cyrilem a Metodějem při jejich příchodu na Moravu ve slovanském jazyce. Kněz při ní vykrajuje částečky k proměnění z chlebů, nazývaných prosfory.
Kristus vstal z mrtvých!
Není marná naše víra!
Nejsou marné naše oběti,
nejsou marná naše utrpení,
není marné naše očekávání
lepšího a krásnějšího života,
po němž uštvané naše srdce
každým tepem touží.
Ne, není to všechno marné, neboť Kristus vstal z mrtvých
a my jsme uvěřili ..
(Z homilie P. Josefa Navrkala)
Přejeme Vám
požehnané Velikonoce!
P. Milan, P. Petr a jáhen Josef
