WWW stránky farnosti Slavkov u Brna.

Farní časopis Urbánek
Velikonoce 2002

Slovo biskupa

Velikonoční poselství biskupa Vojtěcha

Milí přátelé, postní dobu prozařuje postava milujícího Ježíše Krista, který se z lásky k svému Otci a k nám zříká sám sebe a bere na sebe všechno, čím jsme porušili lásku vůči Bohu, vůči lidem kolem nás i vůči sobě samým.

Ježíše, milujícího nás přes naši skrývanou pýchu, ve které je nám jasné, co by měl dnes Bůh dělat, přes naši nevěrnost v přijatém poslání, přes naši tak snadno vítězící sebelásku, ve které si chceme „odškodnit“ to, čím nám Bůh i lidé „ubližují“. Stejně jako Petr, který byl svázán s Ježíšem, nechceme, aby se nás dotklo to, čím trpí on. Chtěli bychom jej odradit od jeho poslání. Když on prosí, abychom v jeho poslání byli s ním a bděli, spolu s apoštoly usínáme. Být s ním je obtížné. Samozřejmě, že toužíme po velké lásce, která má prameny v té Boží, ale odrazuje nás ta hora utrpení. Máme strach být s Pánem. Účastnit se jeho lidského strachu, utrpení a ponížení, slyšet „ne, co chci já…“, nabídnout všechno, včetně svého života. Jsme rádi, že to udělal on, ale nemůže chtít, abychom jej následovali. K tomu nám něco chybí. Co nám vlastně chybí? Prožít s ním všechno toto bolestné. Uvidět za touto horou bolestí, utrpení, zrady, úplného vydání se ještě větší horu, horu Lásky, milosrdenství, moci, slávy, vítězství, svrchovanosti - protože jen takhle porozumíme všemu, co patří k tajemství Velikonoc i našeho poslání, které jsme v této souvislosti přijali. Máme být svědky vítězství Ježíše Krista nad zlem, a to nejen obecně, ale proto, že se projevilo i v našem vlastním životě a je to i naše osobní radost a je to i naše osobní oslava. K takovému prožití velikonočních svátků vám ze srdce žehnám.

Biskup Vojtěch

Slovo kněze

Velikonoce

Ne všichni lidé, kteří v dnešní době mluví o Velikonocích, mají stejnou představu o tom, co vlastně mají na mysli.

Velikonoce slaví židé a křesťané. Pro židy je to památka na jejich vyvedeni z egyptského otroctví Hospodinem. Oslavy se každoročně znovu a opět opakují, protože je třeba čekat a čekat na mesiáše… Křesťanům, kteří opravdově žijí svoji víru, jsou Velikonoce vyvrcholením církevního roku: nejenom vzpomínkou a oslavou Vykupitele, který již na tento svět přišel, ale každoročním zpřítomněním smrti a vzkříšení Božího Syna, našeho Pána Ježíše Krista, jak v Církvi, tak ve svém srdci.

Zbývá však ještě ta nejmohutnější část našeho národa - nevěřící. Přestože z drtivé většiny pocházejí „geneticky“ z křesťanství, kosmický obsah Velikonoc, i když ne vždy jejich vinou, se jim nejenom zamlžil, ale většinou úplně vytratil. A tak se jejich Velikonoce zúžily na lidové obyčeje, dříve trpěné zbytky z dob pohanských, spolu s jistotou pracovního volna, které připadne na velikonoční pondělí. Toto novo-pohanské pojetí Velikonoc je dnes nutně doprovázeno staniolem oděnými čokoládovými zajíci a drůbeží obklopenou vejci. Paradoxem je tento kult plodnosti v době, kdy náš národ vymírá.

O to více jsme povinni slavit Velikonoce křesťanské v jejich plném významu a hloubce, jak nám to radí svatý papež Lev Veliký: „Celá země ať se chvěje při popravě svého Vykupitele, ať pukají skály nevěřících srdcí, a ti, na kterých ležela tíha hrobu smrtelnosti, ať vyskočí, když kámen, který jim stál v cestě, byl odvalen.“

V rozměru časovém máme Velikonoce slavit tak, aby se nám staly slavností nikdy nekončící. Jako je doba postní velikonoční přípravou, z které vstupujeme skrze Květnou neděli do Svatého týdne, s jeho Zeleným čtvrtkem, Velkým pátkem a Bílou sobotou, až po vyvrcholení ve slavnosti Zmrtvýchvstání Páně, tak je i toto všechno nutné pro Nanebevstoupení Páně a Seslání Ducha Svatého.

A tak každý v srdci prožitý církevní rok obohacený duchovními dary nám má být nekončící přípravou na příští Velikonoce, až po vstup do Velikonoc věčných,které nastanou při našem osobním setkání s Ježíšem Kristem a které potrvají na věky.

otec Pavel Kryl, farní vikář

Svědectví

Svatý Antoníček opět nezklamal

Pomoc Boží a vyslyšení svých proseb pociťuji často v úplně obyčejných věcech. O jednu malou zkušenost se podělím.

V učitelské roztržitosti se mně stalo, že jsem ve škole ve svém kabinetě vyhodila do koše obálku s dvoutisícovkou, kterou jsem vybrala od jedné studentky na školní výlet. Uvědomila jsem si to až večer doma, když už byla škola uklizená a koše vzorně vysypané.... Samozřejmě jsem byla na sebe pěkně naštvaná, ale nezbývalo mně nic jiného, než zalovit do svých úspor, abych peníze nahradila.

Věděla jsem, že by to musel být zázrak, abych je ještě nějak získala. Svěřila jsem záležitost Bohu a sv. Antoníčkovi, kterého známe jako patrona ztracených věcí.

Druhý den ráno jsem dostala chuť zabojovat. Asi v 8.15 jsem zjistila, že popelnice vyváží v 9.30. Zkusila jsem telefonovat paní uklizečce a ptala se, jestli si náhodou nepamatuje, do které ze šesti popelnic ten náš koš vysypala....

Zlatá paní uklízečka byla hned ochotná přijít a za 10 minut již hbitě nějakou hůlkou probírala obsah nádoby, ve které tušila, že obálka bude. Ochotně jsem jí pomáhala. Naštěstí nebyl poblíž žádný senzacechtivý fotograf... Několikrát mě myšlenka zaletěla k sv. Antoníčkovi. Když už jsme měly obsah zhruba probraný a chtěly se pustit do podrobnějšího průzkumu, už jsem nevydržela a zavolala: "Tak svatý Antoníčku, pomoz už!"

Za několik sekund jsem měla obálku i s obsahem v ruce.

Antoníček pomohl jako vždy. Vrátil mně přesně tolik, kolik jsem asi před měsícem poslala "jeho chudým" do Indie.

(NIKA)

NEDĚLE ZMRTVÝCHVSTÁNÍ

Kristus vstal z mrtvých za svítání "prvního dne v týdnu", neboli "prvního dne po sobotě" (sobota byla podle židovského kalendáře posledním dnem týdne). Svým zmrtvýchvstáním dovršil Boží stvořitelské a vykupitelské dílo. Proto se křesťané v tento den začali pravidelně scházet k eucharistickému "lámání chleba" a tento den nazvali "dnem Páně". Každá neděle v roce je tedy "oslavou Velikonoc" - zvláštním zpřítomněním Kristova vykupitelského činu. Jedině z něho můžeme čerpat posilu pro naši vlastní cestu zmrtvýchvstání.

Vzdělání

Velikonoční třídenní

Vrcholem a středem liturgie křesťanů je slavnost tří velikonočních dnů utrpení, smrti a zmrtvýchvstání Páně. Toto třídenní začíná večerní mší na Zelený čtvrtek a končí večerními nešporami o velikonoční neděli. Svátek Velikonoc je tak tvořen Zeleným čtvrtkem, Velkým pátkem, Bílou sobotou a Nedělí zmrtvýchvstání. (Podle židovského počítání začínal nový den po západu slunce, proto jsou tyto dny skutečně tři.)

Zelený čtvrtek. Mší, která se slaví večer, si církev připomíná poslední večeři, při které Ježíš ustanovil památku na své utrpení a smrt. Jako výkupné za hříchy každého člověka obětoval Bohu Otci své tělo a svou krev pod způsobami chleba a vína a předal je apoštolům. Učinil to během židovské velikonoční hostiny (paschy), připomínající "egyptské události": vyvedení z otroctví v Egyptě do zaslíbené země a Boží ochranu před smrtí pro všechny, kdo své domovy označili krví obětovaného beránka.

Velký pátek. Ježíš přijímá rozsudek smrti v den, kdy byli v Jeruzalémském chrámě obětováni velikonoční beránci. Stává se novým velikonočním beránkem, který svou smrtí zpečetil novou věčnou smlouvu mezi Bohem a lidmi, smlouvu o spáse každého člověka. V tento den se od pradávna neslaví mše, jen liturgická památka, která se skládá ze tří částí: bohoslužby slova, uctívání kříže a přijímání.

Těžištěm bohoslužby slova jsou pašije podle Jana. Poukazují na Ježíše - beránka a ztotožňují jeho oběť na kříži s velikonoční obětí na odpuštění hříchů a vítězstvím nad smrtí. Kříž je zde zobrazen jako vítězné znamení vykoupení. Ježíšovo "dokonáno jest" na kříži je jeho triumfem. Nápis na Ježíšově kříži, napsaný hebrejsky, řecky a latinsky - v tehdejších jazycích, poukazuje na fakt, že Ježíš přináší spásu lidem všech národů. Jedním z projevů účasti na Kristově utrpení za naše hříchy je velkopáteční půst.

Bílá sobota je připomínkou Ježíšova přebývání v hrobě a jeho sestoupení do podsvětí. Je to den modliteb, rozjímání a postu. Na Bílou sobotu církev neslaví mši.

Velikonoční noc zvěstuje smrt a vzkříšení v jediném celku. Vyjadřuje velikonoční vítězství nad smrtí a "přechod" (pesach) z područí utrpení a smrti do života svobody a plnosti. Slavnost Veliké noci je odedávna nocí bdění, v níž křesťané očekávají zmrtvýchvstání Páně a slaví je. Velikonoční vigilie (bohoslužba v předvečer svátku) byla od prvních křesťanských dob noční slavností a končila teprve společným stolováním za rozbřesku nového dne.

Oslava Velikonoční noci má tyto části: 1. Oslava velikonočního světla (velikonoční oheň, velikonoční svíce paškál), 2. Bohoslužba slova, 3. Křestní obřady (svěcení vody, obnova křestních slibů, křest), 4.Bohoslužba oběti - eucharistie.

Velikonoční neděle. Mše má být co nejslavnostnější. Velikonoční svíce je symbol Ježíše Krista vzkříšeného a má být viditelně umístěn v presbytáři (kněžišti).

(P.M.)

Rozhovor

Kněz režisérem

Chtěl bych Vás seznámit se saleziánem P. Leošem Ryškou, ředitelem televizního studia Telepace v Ostravě.

Co to vůbec Telepace je?

Telepace je organizace, která se zabývá televizními pořady (dokumenty, zprávami, hudebními pořady), které nabízíme veřejnoprávní a kabelové televizi. Záleží nám na tom, abychom vysílali pozitivní zprávy. Násilí a brutality je všude hodně. Uvědomujeme si závažnost sdělovacích prostředků, a proto chceme dělat něco, abychom alespoň malým střípkem dobra vytlačili to, co se nám zdá v televizi špatné. Tato myšlenka žije již 8 let.

Jak vznikla vaše organizace a název?

Vznikli jsme původně jako Nadace Telepace pro podporu vzdělávání a výchovu mládeže. Poté vzniklo ještě sdružení Telepáče, které se zabývá prací s dětmi v různých aktivitách. Dny řemesel, výstavy hlavolamů, Pojďte si hrát s panem malířem….. Nedávno jsme měli výstavu o Africe a o Bibli. Chceme nejenom vysílat dobré zprávy, ale také dělat něco pro děti. Na tyto akce chodí školy a jsou to stovky dětí denně.

Kromě toho ještě vzniklo studio Telepace s.r.o., které vyrábí nejenom videopořady, ale také hudební pořady. Při vzniku studia Telepace s.r.o. se několik lidí z řad profesionálních televizních pracovníků dalo dohromady a začala vznikat první dílka. V počátcích nám velmi pomohla italská televizní stanice Telepace, kterou jsme navštívili. Byli jsme osloveni nadšením lidí, kteří zde vykonávali svoji práci. Tenkrát nám také nabídli převzít jejich název.

Vysvětlili nám, že název Telepace znamená televize pokoje či pokoj skrze televizi.

Vyměnili jsme si svá autorská práva na vysílání pořadů. Naše nadabované pořady posíláme do Itálie, kde jsou vysílány přes satelit.

Co je náplní vašeho vysílání?

Tento okruh je velmi široký. Náplní není pouze stránka duchovní, ale je to vše, co se nám zdá, že v televizi chybí. Zjistili jsme, že dobrých zpráv je daleko více než těch špatných. Lidé se spíše zajímají o ty negativní zprávy a ty dobré se ztrácejí. Novináři mají pořekadlo - dobrá zpráva - žádná zpráva, ale není to pravda. Lidé chtějí slyšet dobré zprávy, chtějí vidět, že si lidé pomáhají a odpouštějí.

Kde je možné sledovat vaše pořady?

Když nám nějaký pořad odvysílají v Itálii, tak přes satelit, ale to je velice zřídka. V kabelové televizi je nás možné vidět každý den. Máme čtyři vysílací časy. Jsou to půlhodinové magazíny studia Telepace, kde se můžete dovědět různé aktuality, které mají sociálně charitativně duchovní charakter. Potom následují různé filmy na pokračování. Máme tam například Kuchařku, kde nabízíme různé recepty. Pouštíme písničku těm co slaví narozeniny v daném týdnu. Jsou tam i čtené zprávy. Už to děláme přibližně rok a půl.

Jak jste se dostal ke kněžství a od kněžství až k této profesi?

Vždy jsem toužil po nějakém dobrodružství, i proto jsem se rozhodl být knězem. Říkal jsem si, že největší dobrodružství jaké mohu zažít je to duchovní. Po revoluci jsem se jako kněz rozhodoval jakou cestou mám jít. Jako salesiána mě vždy lákalo pracovat s mládeží. Zároveň se nabízela možnost jít studovat filmovou školu. Zdálo se to ještě dobrodružnější a tak jsem zvolil tuto cestu.

Co plánujete do budoucna?

Momentálně zakládáme malou amatérskou filmovou školu. Ona už delší dobu funguje, ale teď jí ještě chceme dát nějaký statut a chtěli bychom vychovávat mladou generaci těchto filmařů a tvůrců. Pro některé je to pochopitelně překvapení, kněz – filmař. Když jsem stál před konkrétním rozhodnutím, zda jít či nejít na filmovou školu, tak mi hodně pomohl Don Quido, což je ředitel italského Telepace. Řekl mi, že jako kněz jsem přeci povinný kázat Boží slovo a že televize je největší kazatelnou skrze níž se mohu dostat k lidem, kteří kostela nikdy nepřijdou.

Co televize jako droga?

Myslím si, že televize je droga. Silná droga. Lidé si neuvědomují, jak je tato droga ničí a křiví. Spousta lidí prosedí u TV několik hodin denně, přitom s těmi nejbližšími komunikují jen několik minut týdně. Mnoho lidí je závislých a neuvědomují si tento nebezpečný vliv, zvláště pak u dětí je tato závislost markantní. Nedokáží si jí vypnout.

Takže při výrobě vašich pořadů se podílíte na výrobě oné drogy?

Jsou různé drogy a může být i dobrá droga. To je samozřejmě filozofování s tímto slovíčkem. Je to jako s alkoholem. Alkohol může někomu vyléčit třeba žaludeční problémy. Když ho užívám s mírou, může působit jako lék. Když televizi používám s mírou a vím na co se dívám, tak mě to může povzbudit nebo pohladit na duši. Může mě vybudit k tomu, abych se modlil za nějaký problém.

Nemůžeme ovšem televizi odsuzovat. Je potřeba naučit se umět ji zkrotit a naučit se na ni dívat. A právě v tom vás chci povzbudit.

(ABR)

Modlitba

Pozvání k modlitbě

Přibližně koncem osmdesátých let, dnes již minulého století, jsem dostal od stejně jako já věřící starší kolegyně v tehdejším zaměstnání, cyklostylovaný text, na kterém byla zmínka o celkem známé řádové sestře Consolátě a o tom, že měla zjevení Krista, který ji naučil tzv. Růženec milosrdné lásky. Začíná modlitbou Věřím v Boha, potom před každým desátkem se řekne věta-„Přijď, ó Duchu přesvatý, Světlo pravé, přijď a přines mi s nebe paprsek svého Světla.“ Pak následuje Otče náš a Zdrávas Maria a desetkrát se opakuje věta-„Ježíši, Maria, miluji vás, zachraňte duše.“ Toto celé, kromě Věřím v Boha, se opakuje na pěti desátcích a nakonec se přidá Zdrávas Královno. Kristus řekl sestře Consolátě, že pokaždé, když řekne větu - „Ježíši, Maria, miluji vás, zachraňte duše,“ zachrání pro věčnost jednoho člověka. Proto jsem se dokázal trvale nadchnout pro tuto modlitbu. Vždyť dnes, kdy je ve světě mnoho zla, nestačí jen nepodílet se na něm, ale zvláště modlitbou tomuto zlu čelit. Stojí za to už nyní radostný pocit, že jsme vykonali něco dobrého pro šťastnou věčnost našich bližních a tomu se žádná pomíjivá věc nevyrovná!

(V.N.)

Dík za všechno

Díky Tobě Bože,
že Ti sloužit smím,
za to, že Tobě zcela náležím,
za lásku Tvoji, za ochranu Tvou,
dík za pokrm
a střechu nad hlavou,
za všechno velké, co mi dáváš,
dík i za to málo,
co mi ponecháváš.

Za všechny písně,
co pro mě kdy zněly,
za tento okamžik a za život celý,
za klidný den a tmavou noc,
abys mně v tísni
přispěl na pomoc,
za chvíle úsměvu i za bolesti,
za to, že smím je s Tebou nésti.

A abych Ti byla ještě blíže,
děkuji Ti za oběť kříže,
i za velké světlo vzkříšení.
Dík za všechno Pane,
jen Ty víš, jak je mně.

Je možno říci, že jádrem velikonoční oslavy je právě křest. Je vyvrcholením naší účasti na Kristově utrpení, smrti a vzkříšení. Proto se přednostně slaví (nebo obnovuje) právě o velikonocích. Tajemství a dar křtu vyvěrá právě z Velikonoční události.

"Křtem jsme s ním byli pohřbeni ve smrt, abychom - jako Kristus - byli vzkříšeni z mrtvých slavnou mocí svého Otce a vstoupili tak na cestu nového života."

(sr. Řím 6,4)

Úvaha

Návrat k Bohu

V celém světě lze pozorovat vývoj, který se stále zřetelněji ukazuje jako odvracení světa od Pána Boha, a tím i od duchovních a morálních hodnot. Svět je nemocný a při tom se stále výrazněji chce vymanit z autority Božího slova. Na zemi přebývá stále více neklidu, beznaděje, zmatku a chaosu, a to jak morálních, politických, sociálních, tak i v duchovních otázkách.

V posledních zhruba pěti letech se také v české společnosti ozývá volání pro větší mravní odpovědnosti ve všech oblastech života. Diskuse je vyvolávána neblahými jevy v ekonomické, právní a politické oblasti. Nedostatečná legislativní úprava transformačních procesů neobyčejně zvýšila možnost dopouštět se kriminálních činů v hospodářství, které dostaly příznačný název „tunelování“. Jsme svědky upadající morálky v občanské společnosti, z niž se snaží politici vymanit vyhlašováním akcí „Čisté ruce“, nebo „Normální je nelhat“.

Pokorný křesťan, žijící z Božího slova, nemá zapotřebí nic takového vyhlašovat. Vždyť tyto věci se rozumí samy sebou. Morálka má v křesťanské podobě formu svědomí, povinnosti a odpovědnosti k Bohu. Zkušenost, předávaná z generace na generaci, se po dlouhých staletí transformuje do podoby vžitých morálních zábran, kdy žádnou špatnost člověk neudělá pro to, že ví, že se to dělat nemá, a už ani neuvažuje proč. Postupujeme-li podle pravidel, zákonů, morálních zásad a vžitých norem, které mají základ v Desateru, a jsou prověřeny staletími, můžeme jít poslepu s naprostou jistotou, že jednáme vůči okolí, společnosti i vlastnímu užitku správně.

Jen těžko budeme schopni se k základním hodnotám civilizace trvale vrátit, nebudeme-li mít vůli obnovit křesťanskou civilizaci a morálku se vším všudy. Není možno budovat lepší svět bez Boha. Neobrátí-li se lidstvo k Bohu, žádný sociální řád nepřinese pomoc. Všude pronikne lidská nedokonalost, zloba a sobectví. Je jediný lék pro celý svět, i pro nás: návrat k Bohu.

JUDr.Miloslav Honek

Poutní místa

Pojďte se podívat na Svatou Horu

Toto kdysi největší a nejproslulejší poutní místo v Rakousku-Uhersku jistě patří k nejcennějším architekturám českého raného baroka. Historie Svaté Hory sahá až do středověku, již ve 13 st. zde stávala gotická kaple, kterou dal podle pověsti postavit rytíř z rodu Malovců jako dík Panně Marii za vyslyšené prosby, když ho ochránila před pronásledujícími loupežníky. Do kaple byla později umístěna mariánská soška, darovaná prvním pražským arcibiskupem Arnoštem z Pardubic, který údajně sošku sám vyřezal.

V r. 1646 se kaple dostala do držení jezuitů a stala se cílem náboženských procesí, kterých se ročně účastnilo až 250 000 poutníků. Takovému zájmu samozřejmě už nevelká kaple nestačila. Proto zde vznikl ve 2.pol. 17 st. velký poutní areál, kterému vévodí mariánský kostel. Projekt raně barokní přestavby vypracoval známý Carlo Lurago a na akci finančně přispěla katolická šlechta. Všechny objekty mají cennou malířskou a sochařskou výzdobu. Od roku 1990 je duchovní správa Svaté Hory svěřena kněžím kongregace Nejsvětějšího Vykupitele – redemptoristům.

Z Příbrami k ní vede kryté zděné schodiště, dlouhé 400 m, vystavěné v r. 1728 podle plánu K.I.Dienzenhofera. V areálu se také můžete projít stromořadím lip, kde je studna s léčivou vodou z r.1673.

(PRO)

Kristus vstal z mrtvých!

Požehnané Velikonoce
a odvahu povstávat
k životu s Kristem
přejí Vaši kněží

P. Milan, P. Pavel, P.Petr